Dokud mi stoupá výkonnost, chci mířit výše

Do monopostu poprvé usedl v relativně pokročilém věku, na trati se ale neztrácí. Vladimír Netušil se v loňské sezoně stal formulovým šampionem středoevropské zóny a míří výše. Letos bude jako čtyřicátník měřit síly s výběrem talentovaných náctiletých mladíčků v šampionátu Euroformula Open. A jeho ambice míří ještě výše. Tajně sní o účasti svého týmu Effective Racing ve světové formuli 3 a proniknout tak do světa formule 1. O svých plánech, nebezpečí za volantem, podpoře rodiny i myšlenkách na smrt v kokpitu se Netušil rozpovídal v obsáhlém rozhovoru pro F1sport.

Vladimíre, před naší schůzkou jsi byl na seat fittingu v novém monopostu. Jaký je to pro tebe pocit? Říkáš si teď, že to konečně zase začíná?

Právě teď si říkám, že ta formule je konečně moje. Je to jako když se s někým znáte, ale najednou se poprvé chytnete za ruku a dáte si první pusu. Zároveň to ode mě vyžadovalo přísnou čtyřdenní dietu podobnou té, kterou podstupují zápasníci z MMA. Žádné sacharidy a každý den v sauně. Chtěl jsem si nechat odlít sedačku na váhu, kterou chci mít na startu sezony. Kdyby se mi do té doby váha změnila o tři kilogramy, a je jedno, kterým směrem, tak bychom sedačku ještě museli předělávat. Proto jsem nyní potřeboval uměle klesnout na hmotnost, na které se chci pohybovat od dubna až do října.

Jaká je vlastně minimální stanovená hmotnost pro soustavu monopost – jezdec v seriálu Euroformula Open Championship?

578 kilogramů a já musím říct, že se asi určitě bude potýkat s nadváhou. Máme nové auto, na kterém už je systém halo, proto bych potřeboval vážit kolem 65 kil, abychom se dostali celkově na 578 kg. Ale 65 kg prostě vážit nebudu. A když se dívám na ostatní jezdce ve startovní listině, tak poznám, že jsou třeba o 10 kg lehčí než já. Prostě jsou to mladí kluci, je jim 16, 17 nebo 18 let. Podívejme se na formuli 1, tam dělá 10 kilo navíc tři desetiny na kolo. 10 kilo hmotnosti ve voze, jehož výkon přesahuje 1000 koní. Takže mých 10 kilo navíc bude celkem nevýhoda, protože zmíněné tři desetiny sekundy znamenaly v loňské kvalifikaci v Barceloně rozdíl mezi druhým a jedenáctým místem na roštu.

Přezimoval jsi jako šampion třídy D2 středoevropské zóny FIA CEZ. Byla to díky tomu pro tebe jedna z nejpříjemnějších zim?

Asi ano. Přeci jen se to v Česku povedlo po 20 letech. Dokud neodstartuje nová sezona, tak mohu říkat, že to je přítomnost, ale brzy se to propadne do minulosti. Stopky běží nanovo. I přes různé rady jsem se však rozhodl neobhajovat a jít dál. Obhajovat by nebylo snadné, ale úroveň Euroformula Open je dramaticky jinde než závodů ve středoevropské zóně.

Žiješ si teď svůj splněný sen? Bereš toto období jako přelom kariéry?

Složitá otázka. Kdyby mi někdo před lety řekl, že dosáhnu na titul šampiona, tak bych mu věřil, protože jsem v těchto věcech buldok. Mám velkou vůli. A to, čeho jsem dosáhl, považuji za velký úspěch. A proč to je složitá otázka? Protože nás jako tým čeká tvrdý náraz. Čekají nás okruhy, ze kterých nemáme žádná data. V Estorilu budu úplně poprvé, to samé platí o Barceloně. Něco samozřejmě zvládneme vyzkoušet na simulátoru, ale ta chybějící data tím nenahradíme. Podle informací, které jsem získal, u nového auta, které je delší a má širší rozvor, jsou data získaná se starým monopostem zbytečná ještě víc, než by se na první dojem mohlo zdát. Budeme prostě úplně na začátku. První sezona bude o tom, abychom se rozkoukali, neudělali si ostudu a na některých tratích, které už třeba známe z minula, postupně získávat sebevědomí. Takové jsou cíle pro první rok. Samozřejmě bych si přál útočit už od prvního závodu, ale realisticky vím, že na něco takového budu moci myslet až od poloviny sezony. Od prvních tří závodů na okruzích, kde jsem v životě nebyl, nečekám vůbec nic.

Už jsme to několikrát nakousli. Letos tě čeká kompletní sezona v Euroformula Open Championship. Proč padla volba právě na tuto sérii?

Je to další krok. Dokud moje výkonnostní křivka stoupá, tak chci pokračovat. A cílem není ani skončit v Euroformula Open. Chtěl bych jít ještě dál, ale o tom budu uvažovat až v roce 2023. Ten letošní rok možná hodně napoví. Pokud bych ještě v posledním závodě jezdil o pět sekund poslední, tak bych se možná začal spíš věnovat trénování mladých kluků, kteří by chtěli jezdit s naším týmem ve formuli 4. Ale dokud rostou moje výkony, tak chci pokračovat. Mohl bych letošní sezonu brát i jako mezikrok do velké, světové formule 3, ale jít rovnou tam? To by bylo opravdu drsné.

Ale kdyby se věci vyvíjely dobře, skutečně bys cílil až tak vysoko? Chtěl by ses zapojit do šampionátu, který po celém světě doprovází formuli 1?

Ano. Zcela určitě. Strašně rád bych se tam dostal s celým týmem, ale to je téměř nemožné. I když Van Amersfoort Racing letos ukázal, že to jde. Ale je také třeba dodat, že když se před lety rozdělovaly seriály Euroformula Open a FIA Formula 3, tak Van Amersfoort zůstal první pod čarou a do světové série se nedostal. Tenkrát byl Frits van Amersfoort slušně řečeno pěkně naštvaný. Je to už šedesátník, který se motorsportu věnuje od třiceti let, tým založil už v roce 1975, vychoval hvězdy včetně Maxe Verstappena, ale i tak tehdy místo v šampionátu nezískal. A co víc, pořád by v něm nebyl, pokud by neodešla stáj HWA Racelab. V současnosti ve startovním poli jeden český tým je, ale třeba tam také nebude pořád. Tonda (Antonín Charouz; pozn. red.) to samozřejmě dělá skvěle, ale třeba se tomu nebude chtít věnovat až do osmdesáti let jako Roger Penske.

Když to shrnu, tak tím největším snem je mít svůj tým ve velké formuli 3. Ale já už teď považuji za obrovský úspěch, že naši stáj Effective Racing pustili do Euroformula Open. Protože se snadno mohlo stát, že některý z velkých týmů v seriálu, mezi které patří Van Amersfoort Racing nebo Motopark, mohl přijít za pořadatelem a ptát se, proč sem pouští Vladimíra Netušila s týmem, když je tady osm jiných stájí. Mohli říct, že jsem si u někoho z nich měl koupit závodní sedačku. Mohli se obávat dalšího týmu, který potenciálně nasadí další auto. A to samozřejmě máme v plánu. Pak budeme představovat hrozbu pro další týmy tím, že budeme mít možnost lanařit jejich piloty. Proto považuji za strašný úspěch, že jsem se dostali do Euroformula Open. Teď chceme postupovat krok za krokem. Co nejdřív budeme chtít nasadit druhé auto, pak možná i třetí, to se ještě uvidí. Je důležitá vybudovat si jméno na mezinárodní scéně. Až to renomé mít budeme, což může zabrat třeba pět let, tak se můžeme ucházet o něco většího.

Jak obtížní je vlastně pro český tým přijímací proces do seriálu, který vychovává jedny z největších světových talentů?

Bylo to nepopsatelně těžké. Každý, kdo sledoval seriál Drive To Survive, pochopil, že motorsport není jen o ježdění dokola. V zákulisí hrají obrovskou roli automobilky, které mají svoje juniorky. Velké slovo mají i tradiční stáje s hromadou peněz a velkým vlivem. A být vpuštěn mezi tyto týmy je obrovská výsada. Nejde to bez vazeb do paddocku F1, nejde to bez dobrých kontaktů v Dallaře (jednotný dodavatel šasi; pozn. red.). Normálně bych to nazval lobbingem. Taky jsme na jednání do Barcelony o přijetí do seriálu neletěli bez přípravy! Pokud bychom před tím zodpovědné osobě poslali jen odkaz na naše webové stránky, tak by to asi nedopadlo…

Procházím startovní listinu letošní sezony. Jen namátkově – Filip Ugran, 19 let. Nicola Marinangeli, 18 let. Oliver Goethe, 17 let. Vladimír Netušil, 40 let. Nemáš strach z tak mladých a hladových soupeřů?

Respekt samozřejmě ano, strach ne. Pochopitelně vím, jak ti kluci mají natrénováno, co dělali přes zimu. Byli jsme ještě v polovině prosince na zimních testech, v Barceloně se tehdy jezdilo čtyři dny a většinu z nich jsem tam potkal. Počítáme s tím, že na začátku sezony budou mít náskok. Když jsme s týmem přišli do středoevropské zóny, tak jsem první rok také jezdil uprostřed. Teď nebudu jezdit ani ve středu pole, ale chci tím hlavně říct, že našim cílem je postupný progres. Pak se postupně dostáváte do situace, kdy vám začínají ubývat kamarádi. Každý se s vámi baví jen do té chvíle, když spolu závodíte, nebo dojíždíte až za ním. Ale jakmile se soupeřům začnete nebezpečně přibližovat, tak už vám v případě potřeby to nářadí nepůjčí (směje se).

Jak čekáš, že tě tihle mladíčci mezi sebou přijmou?

Já si myslím, že se to vlastně po většinu sezony ani nedozvím. Možná mi svůj názor řeknou až někdy v listopadu na slavnostním vyhlášení v Madridu, kde si popovídáme u drinku.

A co finanční náročnost přestupu ze středoevropské zóny do Euroformula Open? Bylo pro tebe těžké pokrýt rozpočet?

Finanční problematiku bych popsal na vztahu Vladimír Netušil a Effective Racing. Naši partneři dávají peníze do týmu, do celého projektu, který aktuálně budujeme. To, že já jezdím jako jednička, je moje výsada, protože zároveň odvádím práci pro celý tým a mám zásluhu na tom, že se daří získávat partnery. O shánění sponzorů už se ale nestarám sám, v takovém objemu bych to ani nezvládl, pracujeme na tom dnes s kolegy.

Řečí čísel, tak s odhlédnutím od toho, že je potřeba koupit auto a je nutné odpovídající zázemí včetně kamionu, na přestup ze středoevropské zóny do Euroformula Open je nutný až pětinásobně vyšší rozpočet.

A jsi nám schopen říct konkrétní částku? Na kolik vyjde sezona i s nákupem nového monopostu?

Existuje i celá řada výdajů, které nejsou moc vidět. Třeba vizuální prezentace, nové barvy, nové webové stránky. Jen za tyto věci jsme za tři měsíce utratili asi milion korun. Čistě na závodění počítáme s rozpočtem kolem milionu a půl eur (téměř 37 milionů korun; pozn. red.).

Nově nás ale čeká třeba přezouvání pneumatik v kvalifikaci, což je jedna z nových položek v rozpočtu, protože ve středoevropské zóně se kvalifikace jezdí na jedné sadě gum. Dříve jsme nepraktikovali ani profesionální pit stopy s využitím specializovaných pistolí. A jen ta pistole cenově startuje na jednotkách tisíc eur a aby stála za to, tak kupujete nějakou za dvanáct až patnáct tisíc euro. Navíc potřebuješ minimálně dvě, ideální je však mít čtyři, tedy na každé kolo jednu. Nutné minimum jsou však dvě, protože je potřeba jiné nastavení pro utahování studeného kola a povolování zahřátého po jízdě. Takže za pistole jsou to náklady minimálně dvacet pět tisíc euro, ale to je cena bez kompresoru. Ten představuje další deset až dvanáct tisíc euro navíc. A ani tím to nekončí, potřebuješ taky lahve s plynem, hadice…sečteno podtrženo, milion korun dáš jen za to, abys byl schopen přezout pneumatiky.

A zatím to bude péče o jeden vůz, nicméně už jsi několikrát zmínil ambici rozšířit závodní program na dvě formule. Kdo by měl sedět v té druhé? Máš ambici vychovávat mladé české jezdce?

Určitě mám takovou ambici. Myslím si, že dva až tři opravdu talentovaní piloti zde jsou, ale i pro sebevětší talent je to vždy složité. Mladý závodník potřebuje velkého sponzora, nebo bohatého jednoho z rodičů. Každopádně cílem je nasadit druhé auto do seriálu ještě letos. Nám se před nedávnem mimochodem ozval bývalý pilot F1 Hideki Noda s tím, že má šestnáctiletou dceru, která závodila ve formuli 4 v Dánsku a ve Spojených arabských emirátech. Chtěla by s námi testovat. Jako tým jsme přiznali naši ambici nasadit druhý vůz a takto to zájemcům prezentuje i vedení šampionátu. Zatím toho druhého pilota nemáme, ale může se stát, že najednou přijde email z druhého konce světa od někoho, kdo bude shánět závodní sedačku.

Jak hodnotíš Romana Staňka? Může to být druhý Čech ve formuli 1 po Tomáši Engem?

Moc bych mu to přál. Asi před čtyřmi lety jsem jednou v Holešovicích seděl s bývalým Romanovým koučem a ještě s Pepou Králem. Tenkrát se Roman Staněk ucházel o sedačku ve formuli 4 u stáje Prema a jeho otec říkal, že to buď bude Prema, nebo nic. U Premy je vždy velký přetlak, chtělo by tam deset kluků a sedačky mají jen tři. Takže to už není jen o tom, kdo týmu přinese víc peněz. Rozhodují i další věci včetně národností. Když proti klukovi z Česka stojí závodník ze Spojených arabských emirátů, Australan, nebo pilot z některé z tradičních formulových zemí, tak ty šance pro Čecha moc vysoké nejsou.

My jsme tehdy byli toho názoru, že by měl zamířit do formule Renault a z ní poté přestoupit do formule 3. Klidně mohl kariéru na sezonu přerušit, nebo si ji i o rok zpozdit. Z motokár přestupoval do formulí (do italské F4; pozn. red.)extrémně mladý, klidně mohl ještě rok počkat. Měl tehdy čas odjet během roku patnáct tisíci kilometrů s formulí Renault a deset tisíc kilometrů s formulí 3. Získal by tak obrovské množství zkušeností za peníze, které investoval do závodění v italské formuli 4. Takový byl tehdy můj a Pepův názor na optimální vývoj Romanovy kariéry. U Romana však nebyla chuť nadále zůstávat v motokárách, byl tam pocit, že by to nikam dál nevedlo. Já jsem přesvědčený, že do formulí měl vstoupit až o rok později.

Na závěr rozhovoru pojďme zpět k tobě, teď trochu osobněji. Sezona Euroformula Open vyvrcholí 16. října v Barceloně. Co se do té doby musí stát, aby sis tam naposledy sundal helmu a měl pocit spokojenosti?

Nezasvěceným by to mohlo znít jako málo ambiciózní plán, ale já budu spokojený, když se od poloviny sezony budu pravidelně umisťovat ve středu startovního pole. Takže chci atakovat bodované příčky. V šampionátu bude třeba dvacet aut a v takovém případě bude mým cílem osmé až desáté místo. Pokud se tohle povede, tak po posledním závodě sundám helmu a budu na sebe pyšný.

Čeká tě pestrý kalendář plný zajímavých tratí včetně legendárního městského okruhu v Pau. Dokázal bys říct, kam se nejvíc těšíš?

Z Pau mám velký respekt. Budeme letos jediná formulová série, která tam pojede. Říká se, že je to užší a hrbolatější Monako. Užší určitě ano. A i hrbolatější? To zatím neumím posoudit, protože to žádný simulátor nenasimuluje. Obvykle po tom okruhu jezdí městská hromadná doprava. Je to méně známé než Monako, ale podle některých jezdců těžší. Pořadatelé šampionátu jsou pyšní na to, že se to pro letošní rok podařilo a že tam skutečně budeme závodit. Nejvíc se tam možná těžší zástupci dodavatele šasi z Dallary a já sám si pro Pau dávám jediný cíl – opustit okruh s kompletním a nerozbitým autem. Nějaká velká rána by nás v rozpočtu opravdu bolela a navíc sezona bude pokračovat už po 14 dnech na Paul Ricard.

Jinak je pro mě odjakživa okruhem všech okruhů belgické Spa.

Jsi zvyklý na to, že tě na závody pravidelně doprovází manželka i děti. Letošní sezona tě ale zavede i poměrně daleko od domova do Portugalska či Francie. Připravuješ se na to, že ta podpora ze strany rodiny letos může být menší?

To si upřímně neumím představit. Že bych rodinu neměl u sebe? To by bylo těžké, protože jsem si na přítomnost nejbližších zvykl. Závodní víkend s rodinou a bez rodiny, to vnímám jako obrovský rozdíl. Jsem zvyklý být bez rodiny na testech, kde to přeci jen pro manželku a děti postrádá tu závodní atmosféru. A já jsem navíc skoro pořád v autě, nebo ponořený do studia dat a telemetrie. Do Estorilu na úvod sezony se mnou manželka i s dcerou letí a pak se budeme společně rovnou přesouvat do Pau na další závodní víkend. Navíc je manželka těhotná a rodit by měla někdy mezi závody na Paul Ricard a ve Spa (v rozmezí od 21. května do 19. června; pozn. red.). Budu doufat, aby vše v pořádku proběhlo ještě před Spa. Na Paul Ricard ji doktoři už nejspíš nepustí. Před Hungaroringem (9.-10.7.) budou malé, nebo malému tři až čtyři týdny. To se teprve uvidí, jestli budeme do Maďarska cestovat i s miminkem.

Do formule jsi poprvé usedl v relativně pozdním věku. Poznal jsi díky tomu strach?

Ne, tohle mi chybí. Mám respekt. Před startem závodu je mi někdy líp, někdy hůř. Někdy si uvědomuji, co by se mohlo stát, někdy se mi tyhle myšlenky trochu vloudí do hlavy. Ale pokaždé, když ujedu prvních pár metrů, tak na tohle vše rychle zapomenu. Vnímám blízkost rodiny. Jsem rád, když vím, kde na okruhu jsou moji blízcí, abych jim po projetí cílem mohl zamávat.

Strach ale nemám, i když jsem zažil velmi vážný úraz v autě. Přesně vím, jak něco takového bolí, dobře si to pamatuji dodnes.

V rozhovoru pro rádio Wave jsi řekl, že bys rád zemřel v autě nebo při závodech. Bylo to myšleno polovážně? Co ti na to řekla manželka?

Manželka mě nepochválila. Evidentně to špatně vyznělo, protože mi i volalo pár známých a ptali se mě, jestli jsem se nezbláznil. Já to tak doslova pochopitelně nemyslel. Myslel jsem, že mám odpovědět na to, jakou bych si radši zvolil smrt, když bych si, nedej bože, opravdu musel vybrat. Především jsem tím chtěl říct, že si neumím představit, jak mě jednou dávají do nějakého hnusného dřevěného futrálu. Možná by se mi líbila rakev vyrobená z mého karbonového monokoku (směje se).

Jsi trochu jako Niki Lauda v tom, že si přeješ úspěch, ale ne za cenu přijmutí nepřiměřeného rizika?

Asi to tak mám. Závodím proti mladým klukům, kteří budou mít vždycky menší pud sebezáchovy. Já mám zase v podvědomí vyšší úroveň nějaké racionality, nemůžu nikdy úplně zapomenout na to, že mám rodinu a děti. To je fakt, který mě na jednu stranu trochu brzdí, na stranu druhou mi ale vyšší vyzrálost v mnoha situacích pomáhá.

Asi před pěti lety jsem si jako Niki Lauda připadal, protože můj přístup k závodění je poměrně dost analytický. Tehdy jsem se našel v tom, jak nám ho ztvárnili filmaři v Rivalech. Pořád ležím v datech, což mi pomáhá v progresu. Je to ten důvod, proč první den testování začnu čtyři sekundy za předposledním a pak začínám postupně zrychlovat. Ale je pravda, že náš večírek po loňské sezoně se spíš nesl ve znamení Jamese Hunta (směje se). Aktuálně taky řeším nový design mé helmy a tam se trochu toho šampaňského a kaviáru objeví. Takže trochu balancuji mezi Laudou a Huntem.

Celý článek zde.