Když sednete do formule, už nechcete nikdy přestat

Krásný příběh, který vás zahřeje u srdce. I přes dopravní nehodu, která se mu stala v 16 letech, kdy mu bylo řečeno, že už nebude nikdy chodit, to nevzdal. Díky svému velkému odhodlání a píli se naučil nejen znovu chodit, ale stal se dokonce šampionem středoevropské zóny. Vladimír říká, že nehoda už ho dávno nelimituje. Za sebou má hned několik velkých úspěchů a ve svém snažení hodlá i nadále pokračovat. Jak rychle se ve formuli jezdí, jak je to se sponzory, jak to chodí v jejím zákulisí nebo pokud by na tenhle sport dal i svoji dceru, to vše nám v rozhovoru prozradil.

Vladimíre, vy jste pilotem Formule 3. O vás je ale známo, že jste si sedl do monopostu poprvé až ve 30 letech. Co jste dělal do té doby? A jak vás napadlo stát se jezdcem Formule 3?

Tuhle otázku samozřejmě dostávám a je logická. Celý padock a moji kolegové nejsou zvyklí na to, že by ve 30 někdo začal. Mám pár přátel, kteří ve 30 začali, ale nedělají to profesionálně. Ale na tu úroveň, kam jsem to dotáhl já, to se nepovedlo nikomu možná ani ve světě. Předtím jsem dělal ale úplně něco jiného. 

  

A co? 

Poradenské služby, daně, práva a plány firmám. Takže úplně mimo to, co dělám teď. 

  

Ve vás se vzbudil nějaký adrenalin? 

Ten tam vždycky byl. Já jsem na formule koukal už od kluka, bylo mi asi 8 let. Pak jsem na to koukal asi 20 let a zalíbilo se mi to. Koupil jsem si to jako zážitek a už jsem nechtěl přestat. Zkusil jsem to ještě párkrát, a bylo. Zkusil jsem závodit a vyhrál jsem. Potom jsem zkusil celou sezónu a zase vyhrál. To je neobvyklé. Já jsem z generace kluků, ještě když jezdil Michael Schumacher a Ferrari. 

  

Bylo to o štěstí, nebo je to opravdu šikovnost? 

V tomto případně vám štěstí nepomůže, Formule 1 až Formule 3 jsou sporty, kde jsou stopky, a ty neoklamete. Není to sport, že by vás někdo hodnotil nebo podobně. 

  

Musí mít jezdec formule nějaké předpoklady, hlavně umět řídit… 

Ano, bez toho to nejde. I když si představíte to nejrychlejší auto, co obdivujeme tady na ulicích, formule je vždy rychlejší. Dále je to o tom nebát se, nebýt klaustrofobik a podobně. Je tam kombinace spousty věcí, dovedností a předpokladů. Čím více máte talentu, tím se více “nadřete”. Zase to ale vidím tak, že i kluci, co nezačínají stejně rychle jako ti extrémně talentovaní, ale mají vysoké IQ, dobře vyvinutou psychiku a umí dobře pracovat s hlavou, to mohou dotáhnou dále, než ti, co jsou na začátku talentovanější. Je to něco jako hra na housle. Někdo bude hrát rovnou hezky, ale neznamená to, že to dotáhne do opery. Někdo začne o trošku hůř, ale může to dotáhnout dál. 

Někdy dřina přebije ten talent.  

Ano, ale mezi sebou si talenty neměříme. Talent nejde změřit. To je otázka…Já jsem přesvědčen, že na to hlavně potřebujete práci s vlastní hlavou. Důležitá je i psychika. Celou tou řadou vlastností, od trpělivosti, set-upu, když do toho auta jdete, abyste byla soustředěná, nevnímala okolní svět. To trvá několik desítek minut nebo třeba hodinu, než do toho auta jdete a začíná ta soustředěnost, kdy byste neměla řešit nic jiného. 

  

Může být jezdec F1 cholerik?  

Já jsem přesvědčený, že ne. Je tedy pravda, že jsou mezi námi kluci, co jezdí jako kamikaze. Musím tedy říct, že Yuki Tsunoda cholerik je. Je takový divoký, nevyrovnaný a nedospělý. Úplně nevím, jestli je to cholerik, ale je takový. Kluků ve F1 je hodně výbušných, ale pozitivně. Musí mít tah na branku, ale to není cholerik. 

  

Máte strach, když jedete ve formuli?  

Ne, nemám. 

  

Závodník F4 Filip Turek řekl: „Formule je životní droga stejně jako svlékání holek, to nelze ničím vynahradit.“ Máte to stejně?  

Myslíte tu životní drogu, nebo svlékání holek? Já Filipa znám velmi dobře. Párkrát do roka spolu zajdeme na oběd, pak se to samozřejmě zvrhne v pivo nebo jdeme na drink. Proto to radši necháváme na zimu, protože s ním v létě nejde jít na drink. Filip je známý divočák, ale pokud jde o tu formuli, tak to vnímám stejně. Začnete a už nechcete nikdy přestat. 

  

V pouhých 16 letech jste se na sedadle spolujezdce vyboural v autě a podle lékařů hrozilo, že už možná nikdy nebudete chodit. Vy jste ale říkal, že je důležité si to nastavit v hlavě. Vše ale dobře dopadne, to však ale jen díky vaší vůli a odhodlání. Mám pravdu?  

Tenkrát to bylo asi dvacet na osmdesát, to, že budu chodit, na těch dvacet procent. Je to období, na které nemůžu nikdy zapomenout, to nejde… Několik měsíců člověk přemlouvá svoje nohy, aby poslouchaly ten mozek… 

  

Jak jste to tedy udělal?  

Už nevím, i když… musíte mít víru, výdrž a touhu. Moje tělo v tu dobu bylo hodně mladé, to tomu také pomohlo. Mně osobně to pomohlo hodně mentálně vyspět, to mi pomáhá v závodech i do dneška. Ta nehoda mě dnes ale vůbec nelimituje. 

  

Co byste vzkázal lidem, co se jím stalo něco podobného? I díky té hlavě jste to dokázal.  

Je to úplně něco jiného, než ty filozofické „prupovídky“ v hospodě: Než abych…Než abych byl na vozíku, to bych radši nežil… Jsou to hezké, ale nesmyslné filozofické řeči. Samozřejmě jsem u takového stolu také seděl, ale je to úplně něco jiného, když se vám to stane. 

  

Vy máte svoji stáj. Kolik taková stáj stojí a jak to máte se sponzory? 

Sponzory hledat musíte, bez nich to nejde. Já jsem z normálních poměrů z České republiky. Když se s tátou bavíme o rozpočtech na sezónu na příští rok, vždycky mi říká: „Sorry mladej, v tomto ti opravdu nepomůžu.“ A to stejné říká maminka. Spousta kluků ve F1 nebo F3 mají bohaté tatínky, ale i tak shání sponzory. Peníze nepotřebují na začátek, když začínají ve F4. Jejich tatínek utratí pár milionů euro a pokud je kluk talentovaný, pak přichází sponzoři. Bohužel, bohudík, ale spíše bohužel, my abychom na ty závody vůbec jeli, potřebujeme sponzory. Máme je, ale pořád je sháníme. Ono to jde ruku v ruce s výsledky. Když máte výsledky, máte potenciál získat sponzory. Není to ale snadné. Když uděláte dobrý výsledek, jdete pak k hodnotnějším sponzorům. Čím více jak váš příběh známý, tak se to nabaluje jako sněhová koule. My to tak i děláme, děláme to už 5 let a máme to i nadále v plánu. Jsme jen na to startu trošku znevýhodnění oproti těm, co mají na začátku cca 10 milionů eur. Takových soupeřů znám spoustu, je to v podstatě většina. 

  

Je tam proto větší motivace? 

Samozřejmě! Snažím se na to dívat pozitivně, ale někdy mám i různé myšlenkové pochody. Snažím se vyrovnat těm mladým klukům, nebo těm, kteří mají natrénováno. Závodí o mnoho let déle, i během sezóny natrénují víc. My máme mnohem těžší podmínky, ale o to víc si vážím, když jsme v minulé sezóně vyhráli „jen“ tu střední Evropu, a to se podařilo po 20 letech. Já chci ale jít vždy o ligu výš, že vím, že na to budeme potřebovat více peněz i když to třeba nebude jisté. Chci jít do vod, kde lidé neřeší částky v několika milionech. Oni se nad tím ani nezamýšlí a koupí si tolik tréninků a materiálu, co potřebují. My musíme nad vším přemýšlet. I přesto máme skvělé výsledky, dotahujeme prvního, toho si nesmírně vážím a jsem spokojený. 

  

Je možné se dostat do F1? 

Já tomu věřím. Zásadní je oddělovat, jestli se tam dostat úplně, nebo jen na jednu sezónu. Samozřejmě v každém vrcholovém sportu je nějaká politika na pozadí. Sportovně a mediálně. Z pohledu F1 ale nevím, jestli jsou ochotni pustit k sobě „čtyřicátníka“. Teď jsou tam dva kluci, kterým je víc, než mně. Přišli tam ale když jim bylo 20. Nevím, jestli budou vnímat pozitivum toho příběhu, že je důležité věřit ve svoje sny a že dřina je také důležitá. Je tam toho spoustu pozitivního, na čem se to dá postavit, a které se tomu mediálně marketingovému světu líbí, a zároveň ale nevím, jestli ta F1 si neřekne: „má to vypadat tak, že se tam ve 40 jde dostat?“ Aby to nevypadalo moc snadno. 

  

Nic není nemožné. 

Nevím, jaké to bude mít konsekvence, ale možná by to motivovalo spoustu dalších lidí. Ono i záleží na tom, jaké značky by vás podporovaly a sponzorovaly. Zase je globálně několik značek, že formou reference, prostřednictvím marketingu, že to máte nalepené na kombinéze, nebo že doporučujete tu značku. Pro marketing je to dobré, protože od „čtyřicátníka“ je to důvěryhodné oproti 17letému klukovi. Záleží, na kterou cílovou skupinu míří. Ale když tam budou všichni kluci mladí, tak by se tam někdo jako já mohl objevit. 

  

Je to zajímavá teorie. 

Jen to už pak není jen o těch sportovních výsledcích. 

  

Kolik jede F1 nebo F3, F4? 

Záleží na typu okruhu, nebo třeba cílová rovinka v Baku nebo Azerbájžánu. Nebo techničtější…Je to podle typu trati mezi 310-350 km/h. 

  

Může žena řídit formuli? 

Ano, určitě. Ve F2 je jedna žena. Před několika lety vzniklo Woman series a ženy jezdí s autem, které je podobné formuli. 

 

Ale svoji dceru byste na to nedal, že ne? 

Jednoznačně dal. 

  

Co na to manželka? Ta s tím určitě nesouhlasí. 

Souhlasí. Je to bezpečný sport. 

  

Vážně? 

Ano, tuhle diskuzi vedu často s lidmi, co dávají svoje děti například na parkour, to je daleko nebezpečnější. 

  

Řekněte mi, co děláte mimo to, že jezdíte ve F3? 

Dřív bych vám odpověděl, že jezdím na kole a že mám rád všechny míčové hry a lyžování. Teď je to vše ale součást přípravy. Teď vždy po snídani jdu například běhat, to je také součást přípravy. 

 

Co vás čeká do konce roku? 

Během září jsme měli ve čtyřech víkendech tři závody. Byli jsme v Itálii, pak jednou za rok v Brně. Čekají nás závody v Barceloně, to je poslední závod této sezóny. 

  

Děkuji moc za rozhovor.

Také děkuji. 

Celý článek zde.